ÚOHS-R0136/2026/VZ-37061/2026/162

Rozhodnutí PŘEDSEDY
Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

Ve správním řízení o rozkladu doručeném Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže dne 1. 9. 2026 navrhovatelem

• Ing. Ivo Herman, CSc., IČO 42588022, se sídlem Brněnská 993, 664 42 Modřice, podnikající fyzická osoba zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Brně pod sp. zn. A 25356, ve správním řízení zastoupen na základě plné moci ze dne 27. 4. 2026 Mgr. Markem Šimkou, advokátem, se sídlem Moravské náměstí 754/13, 602 00 Brno, ev. č. ČAK 14811,

proti usnesení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže sp. zn. ÚOHS-S0356/2026/VZ, č. j. ÚOHS-28494/2026/500, vydanému dne 7. 8. 2026, ve správním řízení zahájeném na návrh téhož navrhovatele,

ve věci přezkoumání úkonů zadavatele

• Dopravní podnik Ostrava a.s., IČO 61974757, se sídlem Poděbradova 494/2, 702 00 Ostrava, ve správním řízení zastoupena na základě plné moci ze dne 30. 3. 2026 Advokátní kanceláří Brož, Sedlatý s.r.o., IČO 24827452, se sídlem Vinohradská 2828/151, 130 00 Praha 3

učiněných v otevřeném zadávacím řízení za účelem zadání veřejné zakázky „Telematika 2025 – Řízení provozu MHD“, jehož oznámení bylo odesláno k uveřejnění dne 1. 10. 2025 a uveřejněno dne 2. 10. 2025 ve Věstníku veřejných zakázek a v Úředním věstníku Evropské unie pod ev. č. Z2024–049385, ve znění pozdější opravy, a téhož dne v Úředním věstníku Evropské unie pod ev. č. 644446–2025, ve znění pozdější opravy,

jsem podle ustanovení § 152 odst. 5 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 90 odst. 1 písm. b) téhož zákona, na základě návrhu rozkladové komise, jmenované podle ustanovení § 152 odst. 3 téhož zákona, rozhodl takto:

Usnesení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ÚOHS-S0356/2026/VZ, č. j. ÚOHS-28494/2026/500, vydanému dne 7. 8. 2026 r u š í m a věc v r a c í m Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže k novému projednání.

Odůvodnění

I.            PRŮBĚH SPRÁVNÍHO ŘÍZENÍ

1. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“) jako orgán příslušný podle § 248 zákona zahájil dne 22. 5. 2026 správní řízení vedené pod sp. zn. ÚOHS-S0356/2026/VZ na návrh navrhovatele.

2. Zadavatel zahájil dne 1. 10. 2025 zadávací řízení veřejné zakázky s názvem „Telematika 2025 – Řízení provozu MHD“, uveřejněné ve Věstníku veřejných zakázek a v Úředním věstníku Evropské unie pod ev. č. Z2024–049385. Navrhovatel podal dne 27. 4. 2026 námitky proti zadávacím podmínkám veřejné zakázky. Zadavatel tyto námitky rozhodnutím ze dne 12. 5. 2026 odmítl. Následně navrhovatel dne 22. 5. 2026 podal k Úřadu návrh na zahájení správního řízení o přezkoumání úkonů zadavatele, který byl téhož dne doručen rovněž zadavateli.

3. Navrhovatel v podaném návrhu brojil především proti odmítnutí námitek pro nedostatek aktivní legitimace. Současně namítal, že zadavatel vytvořil bezdůvodné překážky hospodářské soutěže zejména tím, že nakládal s důvěrnými informacemi a autorským dílem, které navrhovatel poskytl v souvislosti s jinou veřejnou zakázkou. Dále namítal nezákonné stanovení hodnoticích kritérií, která podle něj mají diskriminační charakter. Současně považoval za nezákonné vymezení technických podmínek prostřednictvím standardů ITxPT. Další část námitek směřovala proti vymezení předmětu veřejné zakázky, které navrhovateli dle jeho názoru neumožnilo nacenit nabídku. Navrhovatel nadto namítal i nepřiměřenost termínů plnění a dalších smluvních podmínek. Navrhovatel navrhl, aby Úřad zadávací řízení zrušil.

II.         NAPADENÉ USNESENÍ

4. Po provedeném správním řízení vydal Úřad dne 7. 8. 2026 napadené usnesení, kterým posoudil, zda byly v souvislosti s návrhem navrhovatele splněny podmínky pro vedení správního řízení o přezkoumání úkonů zadavatele.

5. Výrokem napadeného usnesení Úřad podle § 257 písm. c) zákona správní řízení zastavil. Dospěl totiž k závěru, že v souvislosti s návrhem navrhovatele nedošlo ke složení kauce na účet Úřadu v souladu s § 255 odst. 1 zákona.

6. Úřad vycházel zejména z toho, že navrhovatel je jediným společníkem a jediným jednatelem společnosti Herman technologies s.r.o. Tato společnost podala nabídku v zadávacím řízení a navrhovatel v rámci nabídky vystupoval jako poddodavatel s podílem 52 % plnění veřejné zakázky, přičemž poskytoval část kvalifikace a měl vykonávat funkci projektového manažera. Na základě těchto skutečností Úřad dovodil existenci mimořádně úzkého personálního a ekonomického propojení mezi navrhovatelem a uvedenou společností. Na základě toho Úřad uzavřel, že návrhem jsou ve skutečnosti hájeny zájmy subjektu, který nabídku podal.

7. Úřad dále vycházel z účelu institutu kauce, který spatřoval v omezení účelových a šikanózních návrhů, a z obecného principu zákazu zneužití práva. Na základě úvah o ekonomické jednotě navrhovatele a společnosti Herman technologies s.r.o. dospěl k závěru, že navrhovatel sice formálně splnil požadavky § 255 odst. 1 zákona, avšak současně obešel smysl a účel právní úpravy. Proto uzavřel, že kauce nebyla složena v souladu se zákonem a že jsou dány podmínky pro zastavení správního řízení podle § 257 písm. c) zákona.

8. Jelikož Úřad shledal důvod pro zastavení řízení, další návrhové námitky věcně neposuzoval.

III.     ROZKLAD

9. Dne 1. 9. 2026 obdržel Úřad rozklad navrhovatele proti napadenému usnesení. Ze správního spisu vyplývá, že napadené usnesení bylo zástupci zadavatele doručeno dne 7. 8. 2026 a zástupci navrhovatele dne 17. 8. 2026. Rozklad byl tedy podán osobou v zákonné lhůtě.

Námitky rozkladu

10. Navrhovatel v podaném rozkladu předně namítá porušení svých procesních práv v průběhu správního řízení. Tvrdí, že Úřad nerozhodl o jeho opakované žádosti o prodloužení lhůty k vyjádření k podkladům rozhodnutí, ačkoli tak byl povinen učinit ještě před vydáním napadeného usnesení. Současně uvádí, že stanovená lhůta byla v době letních dovolených nepřiměřená, přičemž dovozuje, že Úřad vůči němu postupoval přísněji než v obdobných případech, a to mělo za následek, že jeho vyjádření k podkladům rozhodnutí nebylo reálně zohledněno. Dále považuje napadené usnesení za překvapivé rozhodnutí, neboť Úřad založil zastavení řízení na důvodu, o němž účastníky předem neinformoval. Za procesní vadu označuje rovněž skutečnost, že Úřad vycházel ze zprávy o vztazích ze dne 11. 3. 2026 (dále jen „zpráva o vztazích“), aniž ji zahrnul mezi podklady pro vydání rozhodnutí. Tím mu Úřad měl znemožnit vyjádřit se ke všem podkladům, na nichž následně rozhodnutí založil (část II., body 2.1 až 2.11, str. 2 až 4 odůvodnění rozkladu).

11. Další námitka směřuje proti závěru Úřadu, že navrhovatel nesložil kauci v zákonné výši. Navrhovatel nesouhlasí s úvahou, podle níž měla být výše kauce odvozena od nabídkové ceny společnosti Herman technologies s.r.o., jelikož tento subjekt nebyl navrhovatelem a nabídku podal vlastním jménem. Tvrdí, že zákon jednoznačně spojuje výši kauce s osobou navrhovatele a jeho vlastní nabídkou, nikoli s nabídkou jiné osoby. Současně odmítá závěr o obcházení zákona a zdůrazňuje, že podal standardní návrh proti zadávacím podmínkám poté, co byly jeho námitky odmítnuty. Úřadu dále vytýká, že bez zákonné opory vytvořil novou konstrukci propojených osob pro účely stanovení kauce a nesprávně vyložil účel institutu kauce (část III., body 3.5 až 3.13, str. 4 až 6 odůvodnění rozkladu).

12. Samostatnou námitkou je nesprávné skutkové posouzení vztahu mezi navrhovatelem a společností Herman technologies s.r.o. Navrhovatel zpochybňuje závěr, že fakticky podal nabídku prostřednictvím této společnosti nebo že obě osoby představují pro účely přezkumného řízení jedinou entitu. Tvrdí, že poddodavatelský vztah ani personální či majetkové propojení samy o sobě neprokazují obcházení zákona. Současně namítá, že Úřad neprokázal existenci relevantního jednání ve shodě a založil své závěry pouze na nepřímých indiciích. Současně nesouhlasí s hodnocením zprávy o vztazích, z níž podle něj naopak vyplývá oddělenost podnikatelských aktivit obou subjektů a existence běžných obchodních vztahů. Za důsledek těchto pochybení považuje nesprávný závěr o povinnosti hradit kauci podle nabídky jiného subjektu (část III., body 3.14 až 3.30, str. 6 až 10 odůvodnění rozkladu).

13. V další námitce navrhovatel vytýká Úřadu nepřezkoumatelnost napadeného usnesení. Uvádí, že výrok rozhodnutí je založen na neuhrazení kauce v zákonné výši, avšak významná část odůvodnění je vystavěna na úvahách týkajících se aktivní legitimace a existence újmy. Tvrdí, že jde o odlišné důvody zastavení řízení, které Úřad vzájemně směšuje. V důsledku toho podle navrhovatele není zřejmé, jaký skutkový a právní základ byl pro zastavení řízení rozhodující, což brání řádnému přezkumu usnesení (část III., body 3.31 až 3.32, str. 10 odůvodnění rozkladu).

14. Další okruh námitek se týká posouzení aktivní legitimace navrhovatele. Navrhovatel nesouhlasí s úvahami, které zpochybňují jeho oprávnění brojit proti zadávacím podmínkám. Tvrdí, že aktivní legitimace svědčí i poddodavateli, který nabízí plnění tvořící alespoň část předmětu veřejné zakázky (část III., body 3.33 až 3.40, str. 11 až 12 odůvodnění rozkladu).

15. Navrhovatel rovněž nesouhlasí s posouzením újmy. Tvrdí, že Úřad nesprávně vycházel z předpokladu, že postavení hlavního dodavatele a poddodavatele je z hlediska dopadů zadávacích podmínek fakticky zaměnitelné. Namítá, že obě postavení jsou spojena s odlišnými podnikatelskými riziky, odpovědností, rozsahem referencí i ekonomickými důsledky (část III., body 3.33 až 3.48, str. 11 až 14 odůvodnění rozkladu).

Závěr rozkladu

16. Navrhovatel navrhuje, aby předseda Úřadu zrušil napadené usnesení a věc vrátil Úřadu k novému projednání.

IV.        ŘÍZENÍ O ROZKLADU

17. Úřad po doručení rozkladu neshledal podmínky pro postup podle § 87 správního řádu a podle § 88 odst. 1 správního řádu předal spis se svým stanoviskem předsedovi Úřadu k rozhodnutí o rozkladu.

Stanovisko předsedy Úřadu

18. Po projednání rozkladu a veškerého spisového materiálu rozkladovou komisí, jmenovanou podle § 152 odst. 3 správního řádu, a po posouzení případu ve všech jeho vzájemných souvislostech, byl podle § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumán soulad výroků napadeného usnesení a řízení, které vydání napadeného usnesení předcházelo, s právními předpisy a dále byla přezkoumána rovněž správnost napadeného usnesení. S přihlédnutím k návrhu rozkladové komise byl přijat následující závěr.

19. Napadené usnesení není správné ani zákonné, proto je nutné jej zrušit a věc vrátit Úřadu k novému projednání.

V.           K DŮVODŮM ZRUŠENÍ NAPADENÉHO USNESENÍ

k)         K námitce nerozhodnutí o opakované žádosti o prodloužení lhůty

20. Navrhovatel namítá, že Úřad před vydáním napadeného usnesení nerozhodl o jeho opakované žádosti o prodloužení lhůty k podání vyjádření k podkladům usnesení, a tím zasáhl do jeho procesních práv. Současně namítá nepřiměřenost stanovené lhůty a rozdílný přístup Úřadu oproti jiným správním řízením.

21. Ze správního spisu vyplývá, že Úřad usnesením ze dne 20. 7. 2026, č. j. ÚOHS-25596/2026/524[1] stanovil účastníkům řízení lhůtu k vyjádření se k podkladům rozhodnutí. Toto usnesení bylo navrhovateli doručeno dne 23. 7. 2026. Navrhovatel následně dne 27. 7. 2026 požádal[2] o prodloužení této lhůty o dalších 10 kalendářních dnů. Tuto žádost odůvodnil zejména potřebou koordinace odborných pracovníků, managementu a právních zástupců v období letních dovolených. Současně poukazoval na skutečnost, že se snaží docílit nahlédnutí do jiného správního spisu vedeného v totožné veřejné zakázce.

22. Na žádost navrhovatele Úřad následně tuto lhůtu prodloužil do dne 3. 8. 2026, a to usnesením ze dne 29. 7. 2026, č. j. ÚOHS-27386/2026/52­4.[3] V odůvodnění vydaného usnesení Úřad uvedl, že žádosti nevyhovuje v plném rozsahu s ohledem na to, že navrhovatel již znal obsah správního spisu, že v řízení platí zásada koncentrace a že podklady obsažené v jiném správním spise nejsou pro posouzení věci relevantní. Současně konstatoval, že rozsah prodloužení považuje s ohledem na uvedené skutečnosti za přiměřený.

23. Dne 30. 7. 2026 navrhovatel doručil další podání,[4] v němž brojil proti rozsahu poskytnutého prodloužení a domáhal se jeho dalšího prodloužení. Poukazoval zejména na to, že z prodloužení o čtyři kalendářní dny připadaly dva dny na víkend a že osoby, jejichž součinnost považuje za nezbytnou, se měly vracet z dovolené až dne 2. 8. 2026. Dále argumentoval rozdílným postupem Úřadu v jiné věci a opětovně zdůrazňoval potřebu zohlednit informace z řízení vedeného na návrh společnosti BUSE s.r.o.

24. Ze správního spisu současně nevyplývá, že by Úřad o tomto v pořadí druhém podání samostatně rozhodl. Naopak z bodu 59 napadeného usnesení plyne, že Úřad na toto podání již nereagoval vydáním dalšího usnesení. Současně je ze správního spisu zřejmé, že navrhovatel dne 3. 8. 2026, tedy ještě ve lhůtě stanovené posledním z výše uvedených usnesení, doručil Úřadu podání,[5] které vykazuje znaky vyjádření k podkladům usnesení, neboť navrhovatel v něm předkládá důkazy, jejichž cílem je zpochybnit věrohodnost shromážděných podkladů.

25. Při posouzení námitky navrhovatele je třeba vzít v úvahu, že prodloužení lhůty podle § 39 odst. 2 správního řádu podléhá správnímu uvážení Úřadu. Účastník řízení proto nemá subjektivní právo (byť mu svědčí právo podat žádost) na prodloužení lhůty ani na prodloužení v jím požadovaném rozsahu. Je na správním orgánu, aby při rozhodování o žádosti zohlednil povahu projednávané věci a důvody uváděné žadatelem, přičemž vždy bude zohledňovat i dosavadní průběh řízení. Současně musí Úřad při posouzení žádosti zohlednit i zásadu rychlosti a procesní ekonomie správního rozhodování.

26. V nyní posuzované věci navrhovatel svou první žádost odůvodnil potřebou koordinace odborných pracovníků, managementu a právních zástupců v období letních dovolených a dále potřebou seznámit se s obsahem jiného správního řízení vedeného ve vztahu ke stejné veřejné zakázce. Úřad tyto důvody neponechal bez povšimnutí a první žádosti částečně vyhověl. Současně v odůvodnění tohoto usnesení vysvětlil, proč považuje prodloužení pouze do 3. 8. 2026 za přiměřené. K tomu lze poznamenat, že důvody uváděné navrhovatelem nejsou nijak neobvyklé. Potřeba koordinace odborných pracovníků a právních zástupců v době čerpání řádných dovolených během letních prázdnin je okolností, která se běžně vyskytuje jak na straně účastníků správních řízení, tak na straně správních orgánů. Jestliže tedy Úřad po posouzení první žádosti dospěl k závěru, že přiměřeným prodloužením je prodloužení do 3. 8. 2026, bylo následně na navrhovateli, aby organizaci své práce této lhůtě přizpůsobil, a současně na době prodloužení ani na postupu Úřadu nelze shledat nic nezákonného.

27. Z hlediska toho, jak následně Úřad naložil se druhou žádostí navrhovatele, však již nelze tento postup považovat za bezvadný, neboť toto druhé podání Úřad nemohl ponechat bez jakékoli procesní reakce. Dle judikatury správních soudů (např. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 60 Ad 4/2020–34 a tam odkazovaná judikatura NSS) je třeba o žádosti o prodloužení lhůty podané před jejím uplynutím rozhodnout ještě před vydáním rozhodnutí.

28. Námitce navrhovatele lze tedy přisvědčit potud, že žádost o prodloužení lhůty představuje procesní návrh, s nímž je správní orgán povinen procesně naložit. Na věc ovšem nelze nahlížet tak, že by Úřad musel o každé žádosti o prodloužení stanovené lhůty rozhodovat ještě v době do uplynutí takovéto lhůty. Tato otázka se odvíjí primárně od toho, zda Úřad důvody pro prodloužení shledá, či nikoliv. Pokud důvody pro prodloužení lhůty dány jsou, je čistě z praktických důvodů vhodné o prodloužení lhůty rozhodnout ještě před jejím uplynutím. Nestihne-li Úřad lhůtu takto prodloužit ještě za doby jejího trvání, připadá v úvahu i stanovení dodatečné lhůty po uplynutí lhůty původní. Takový postup však může mít za následek, že účastník řízení, který o prodloužení žádal, zpracuje dvě procesní podání, jedno v původní a druhé v dodatečné lhůtě stanovené Úřadem. Jinak je tomu ovšem tehdy, pokud důvody pro prodloužení stanovené lhůty objektivně dány nejsou. V takové situaci může Úřad o zamítnutí žádosti o prodloužení lhůty rozhodnout i po jejím uplynutí. Účastník řízení, který o prodloužení lhůty žádá, totiž musí počítat s takovou délkou lhůty, která je mu stanovena v posledním usnesení vydaném v této otázce a nemůže spoléhat na to, že Úřad jeho žádosti vyhoví.

29. V daném případě Úřad důvody pro další prodloužení stanovené lhůty neshledal (viz bod 59 napadeného usnesení). Pochybení Úřadu tedy spočívá pouze v tom, že před vydáním napadeného usnesení o další žádosti navrhovatele o prodloužení stanovené lhůty nerozhodl vůbec, nikoliv například v tom, že o této žádosti nerozhodl ještě před uplynutím stanovené lhůty.

30. Z uvedeného pochybení však nelze dovodit nezákonnost napadeného usnesení. Napadené usnesení je založeno výlučně na závěru o nesložení kauce v souladu s § 255 odst. 1 zákona a na naplnění podmínek pro zastavení správního řízení podle § 257 písm. c) zákona. Úřad se naopak výslovně odmítl zabývat věcnými námitkami návrhu a uvedl, že jejich posouzení nepovažuje s ohledem na důvod zastavení řízení za účelné (viz bod 58 napadeného usnesení). Ze správního spisu současně vyplývá, že navrhovatel svého práva vyjádřit se k podkladům usnesení využil a své vyjádření Úřadu doručil, přičemž ovšem předmětem vyjádření učinil meritorní otázky, které v dané věci vůbec nebyly relevantní pro vydání napadeného usnesení. Za této situace proto nelze dospět k závěru, že by případné další vyjádření navrhovatele k meritu věci mohlo mít vliv na důvody, na nichž napadené usnesení stojí. Úřad totiž neposuzoval zákonnost zadávacích podmínek ani ostatní návrhové námitky, ale výlučně otázku splnění procesního předpokladu řízení spočívajícího v řádném složení kauce.

31. Z uvedeného plyne, že ačkoliv Úřad pochybil tím, že o podání navrhovatele založeném pod položkou č. 40 správního spisu procesně nerozhodl ještě před vydáním napadeného usnesení, nejedná se o vadu, která by za okolností nyní posuzované věci mohla mít vliv na zákonnost výroku napadeného usnesení. Dané procesní pochybení tedy nezpůsobuje takový následek, který by sám o sobě odůvodňoval zrušení napadeného usnesení. 

l)          K námitce použití zprávy o vztazích jako podkladu usnesení

32. Navrhovatel dále namítá, že Úřad při formulaci skutkových závěrů vycházel ze zprávy o vztazích, aniž by tento dokument zahrnul mezi podklady rozhodnutí, se kterými byli účastníci řízení seznámeni. Podle navrhovatele tak nemohl realizovat své právo vyjádřit se ke všem podkladům, z nichž Úřad při rozhodování vycházel.

33. Ze správního spisu vyplývá, že Úřad dne 20. 7. 2026 pořídil záznam o shromáždění podkladů pro vydání rozhodnutí.[6] Z tohoto dokumentu skutečně nevyplývá, že by mezi podklady výslovně označenými účastníkům řízení byla uvedena zpráva o vztazích. Z přezkoumání obsahu správního spisu navíc vyplynulo, že zpráva o vztazích není do správního spisu ani sama o sobě zařazena. Současně je však z bodu 40 napadeného usnesení zjevné, že Úřad z tohoto dokumentu vycházel a převzal z něj skutkové zjištění, podle něhož je navrhovatel ovládající osobou a společnost Herman technologies s.r.o. osobou ovládanou.

34. Námitka navrhovatele je tedy důvodná v části, že zpráva o vztazích netvoří obsah správního spisu. Ačkoliv Úřad tento stav nevysvětluje, lze se domnívat, že za ním stojí úvaha, že zpráva o vztazích je veřejně dostupná ve sbírce listin obchodního rejstříku[7], a tedy patrně není potřebné zařazovat ji do správního spisu. Obecně samozřejmě platí, že správní orgán není povinen do správního spisu zařazovat skutečnosti obecně známé (notoriety) a skutečnosti známé správnímu orgánu z jeho úřední činnosti (a u nich pouze tehdy, pokud by nešlo o podklad rozhodnutí).

35. O notorietu zde patrně nepůjde, neboť obsah zprávy o vztazích představuje skutečnost příliš specifickou na to, aby byla notoricky známá.

36. Pokud by mělo jít o skutečnost známou z úřední činnosti, pak je třeba uvést, že takovou skutečnost z podstaty věci může představovat pouze něco, co je správnímu orgánu známo z jeho činnosti předchozí (tj. činnosti v jiných případech). Nemůže jít o skutečnosti zjištěné rešerší v rámci přípravy projednání případu, v němž se správní orgán hodlá na skutečnosti známé z úřední činnosti odkázat. Ani tuto výjimku by tedy zpráva o vztazích nenaplnila.

37. Žádný ze skutkových závěrů správního rozhodování nesmí zůstat bez jakékoliv stopy ve správním spise. Lze rozumět pravděpodobné úvaze Úřadu, že u údajů z veřejné evidence, rejstříku či seznamu může mít za to, že informace tam dostupné jsou nezpochybnitelné a vždy s jistotou dohledatelné. To je však úvaha nepodložená. Státní informační systémy často čelí, a to zejména v dnešní době, kybernetickým útokům. Pokud by se vinou takového útoku některé dokumenty ze sbírky listin obchodního rejstříku ztratily, pak pokud si Úřad dotčený dokument neuchová v kopii ve správním spise, nebude jeho závěry, které z takového dokumentu vyvozuje, možné opřít o vůbec nic.

38. Zpráva o vztazích tedy ve spise zařazena být měla a v tomto ohledu tedy Úřad pochybil.

39. Pokud jde o otázku, zda zpráva o vztazích představuje podklad rozhodnutí a zda bylo třeba s ním účastníky řízení seznámit a poskytnout jim k tomu zákonem předepsaný časový prostor, pak je třeba uvést následující.

40. O podklad rozhodnutí jde, neboť tento dokument splňuje definici uvedenou v § 50 odst. 1 správního řádu (podklad od jiného orgánu veřejné moci – rejstříkového soudu).

41. Zpráva o vztazích představuje jeden z dokumentů, na jehož základě Úřad rozhodl v neprospěch navrhovatele, tedy zastavil správní řízení a neprovedl jím požadovaný přezkum zadávacího řízení. Navrhovateli až do vydání napadeného usnesení nebylo známo, že má Úřad tento dokument k dispozici. Navrhovatel tedy mohl důvodně spoléhat na to, že Úřad bude při posuzování splnění podmínek řízení, tedy i otázky složené kauce, vycházet z toho, co měl od navrhovatele a od zadavatele k dispozici ve správním spise. Pokud chtěl Úřad vycházet z jiných dokumentů, které sám opatřil, správný postup představovalo založit takový dokument do správního spisu a seznámit s ním účastníky řízení, aby se k němu navrhovatel mohl vyjádřit.

42. K možnosti neprovádět dokazování dokumenty obchodního rejstříku se vyjadřoval i Ústavní soud například v nálezu ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. IV. ÚS 433/10, v němž uvedl: „(…) informace získané z obchodního rejstříku nelze považovat za skutečnosti známé soudu z jeho úřední činnosti. Pokud z těchto informací soud vychází ve svém rozhodnutí, je pro naplnění práva účastníků řízení na spravedlivý proces nutno řádně provést důkaz výpisem z tohoto rejstříku a účastníkům musí být poskytnuta možnost se k takovému důkazu vyjádřit“ (tučné zvýraznění doplněno). Pokud tedy nelze upustit od seznámení stran s obsahem samotného výpisu z obchodního rejstříku, potom to lze jen těžko učinit u listiny založené v jeho sbírce listin.

43. S ohledem na výše uvedené je tedy zřejmé, že Úřad zatížil správní řízení předcházející vydání napadeného usnesení vadou, ať už tato vada spočívá v tom, že zpráva o vztazích nebyla zařazena do správního spisu, nebo v tom, že Úřad neseznámil účastníky řízení s tím, že z jejího obsahu bude vycházet při posouzení skutkových okolností daného případu.

44. Tím však není vyřešena otázka, zda uvedená vada mohla mít vliv na zákonnost napadeného usnesení. Ne každé procesní pochybení totiž automaticky vede ke zrušení správního rozhodnutí. Rozhodující je, zda šlo o vadu, která se mohla projevit v postavení účastníka řízení nebo v obsahu následně přijatého rozhodnutí.

45. V nyní posuzované věci je podstatné, jaký význam měla zpráva o vztazích pro skutkové a právní závěry Úřadu. Z bodu 40 napadeného usnesení vyplývá, že Úřad prostřednictvím tohoto dokumentu dokládal existenci vztahu ovládající a ovládané osoby mezi navrhovatelem a společností Herman technologies s.r.o. Z obsahu napadeného usnesení je však současně zřejmé, že stejné skutkové zjištění Úřad dovozoval rovněž z dalších podkladů založených ve správním spise, zejména z výpisu z obchodního rejstříku společnosti Herman technologies s.r.o.[8], z něhož vyplývá, že navrhovatel je jediným společníkem a současně jediným jednatelem uvedené společnosti. Dále tuto skutečnost dovozoval i z dokumentace tvořící součást nabídky společnosti Herman technologies s.r.o.[9].

46. Pro učiněné závěry Úřadu tedy zpráva o vztazích nepředstavovala jediný ani rozhodující podklad, z něhož by Úřad dovozoval existenci personálního a ekonomického propojení navrhovatele a společnosti Herman technologies s.r.o. Stejný závěr vyplýval i z dalších podkladů, které byly součástí správního spisu a s nimiž se navrhovatel mohl seznámit.

47. Za těchto okolností lze přisvědčit navrhovateli v tom, že postup Úřadu byl zatížen vadou, avšak nelze současně dospět k závěru, že by právě uvedená procesní vada mohla mít vliv na zákonnost napadeného usnesení. Této námitce, jakkoliv důvodné, proto nelze přisvědčit v tom smyslu, že by odůvodňovala zrušení napadeného usnesení.

m)        K námitce nesprávného posouzení účelu institutu kauce

48. Navrhovatel následně namítá, že Úřad nesprávně vyložil účel institutu kauce a bez meritorního posouzení návrhu dospěl k závěru, že navrhovatel obchází zákon a sleduje výsledek odporující smyslu právní úpravy. Podle navrhovatele nelze za šikanózní nebo účelové považovat podání návrhu osobou, která podala námitky proti zadávacím podmínkám a následně složila kauci ve výši předvídané zákonem pro osobu, která nabídku nepodala.

49. Napadené usnesení je v této části založeno především na úvahách obsažených v bodech 33 až 56. V bodě 33 Úřad uvádí, že účelem kauce je zabránit podávání účelových a šikanózních návrhů a minimalizovat návrhy, jejichž skutečným cílem je blokace či prodlužování zadávacího řízení. Na tento obecný výklad následně navazuje závěrem, že navrhovatel podal návrh způsobem, který jde proti smyslu a účelu právní úpravy kauce. Současně je však ze správního spisu zřejmé, že navrhovatel podal dne 27. 4. 2026 námitky proti zadávacím podmínkám veřejné zakázky,[10] a po jejich odmítnutí zadavatelem podal dne 22. 5. 2026 návrh na zahájení správního řízení (rovněž založený pod položkou č. 1 správního spisu). Součástí podání bylo potvrzení o složení kauce a z výpisu z účtu[11] vyplývá, že dne 21. 5. 2026 byla na účet Úřadu připsána částka 100 000 Kč. Tytéž skutečnosti konstatuje Úřad v bodech 4 a 34 napadeného usnesení.

50. Podstatné je, že napadené usnesení nestojí na závěru o věcné nedůvodnosti návrhu. Naopak z bodu 58 napadeného usnesení výslovně vyplývá, že se Úřad věcnými námitkami návrhu vůbec nezabýval a jejich posouzení nepovažoval vzhledem k důvodu zastavení řízení za účelné. Úřad tedy neposoudil, zda návrhové námitky byly důvodné, či nikoliv, ani zda návrh vykazoval znaky návrhu šikanózního nebo obstrukčního.

51. Úřad navrhovateli nevytýká šikanózní postup spočívající v úmyslném podání nedůvodného návrhu. Napadené usnesení je v této části ve skutečnosti založeno pouze na úvaze, že účelu institutu kauce by bylo lépe dosaženo, pokud by navrhovatel složil částku odpovídající 1 % z nabídkové ceny společnosti Herman technologies s.r.o. Úřad tedy navrhovateli vytknul domnělé zneužití práva spočívající nikoliv v podání nedůvodného návrhu, ale ve složení nesprávné výše kauce. K takovému závěru nebylo třeba posouzení stran toho, zda je návrh důvodný, či naopak nedůvodný a šikanózní.

52. Z uvedeného plyne, že obecná východiska Úřadu týkající se účelu institutu kauce nejsou sama o sobě nesprávná. 

n)         K námitce nesprávného výkladu § 255 odst. 1 zákona a k důvodům zrušení napadeného usnesení

53. Navrhovatel dále poukazuje na skutečnost, že zákon jednoznačně spojuje výši kauce s osobou navrhovatele a s jeho nabídkou. Podle názoru navrhovatele zákon neobsahuje pravidlo, které by umožňovalo odvozovat výši kauce od nabídky jiné osoby pouze z důvodu personálního či majetkového propojení. Současně uvádí, že navrhovatelem se může stát pouze osoba, která podala námitky, a že zákon nezná konstrukci osoby, jejíž nabídka má být navrhovateli přičítána pro účely určení výše kauce.

54. Ze správního spisu vyplývá, že návrh na zahájení správního řízení podal navrhovatel jako podnikající fyzická osoba. Není rovněž sporu o tom, že nabídku v zadávacím řízení podala společnost Herman technologies s.r.o. (do 10. 12. 2025 zapsaná pod názvem Future technologies s.r.o.). Tato skutečnost vyplývá ze seznamu elektronicky podaných nabídek[12], z protokolu o otevírání nabídek[13] i z nabídky uvedené společnosti[14] a je zachycena rovněž v bodě 24 napadeného usnesení.

55. Napadené usnesení nevychází z toho, že by návrh podala společnost Herman technologies s.r.o. ani že by nabídku podal navrhovatel. Naopak v bodech 45 až 48 napadeného usnesení Úřad výslovně uvádí, že navrhovatel vystupuje v postavení poddodavatele a že hlavním dodavatelem je společnost Herman technologies s.r.o. Následně v bodech 49 až 56 napadeného usnesení dovozuje, že výše kauce měla být odvozena od nabídkové ceny společnosti Herman technologies s.r.o., neboť navrhovatel a tato společnost tvoří ekonomickou jednotu a návrhem jsou fakticky hájeny zájmy obou subjektů.

56. S takovým závěrem se však nelze ztotožnit.

57. Ustanovení § 255 odst. 1 zákona pracuje s pojmem navrhovatel a rozlišuje situace, kdy navrhovatel podal nabídku, a kdy ji nepodal. Právě od této skutečnosti zákon odvíjí způsob určení výše kauce. Ze znění citovaného ustanovení však nevyplývá, že by pro určení výše kauce bylo rozhodné, zda navrhovatel tvoří ekonomickou jednotu s jiným subjektem (tzn. že je jeho společníkem, jednatelem či ovládající osobou) nebo zda mezi nimi existují jiné majetkové a personální vazby. Stejně tak ze zákona nevyplývá pravidlo, podle něhož by bylo možné navrhovateli přičítat nabídku podanou jinou osobou.

58. Úřad v bodě 41 napadeného usnesení dovodil, že navrhovatel a společnost Herman technologies s.r.o. představují de facto jedinou entitu. V bodě 43 dále uzavřel, že návrhem jsou ve skutečnosti hájeny zájmy hlavního dodavatele. Z argumentace Úřadu v bodě 52 se pak v podstatě podává, že postavení hlavního dodavatele vnímá Úřad tak, že jeho prostřednictvím navrhovatel fakticky podává nabídku.

59. Skutečnost, že mezi dvěma subjekty existuje úzké personální nebo ekonomické propojení, sama o sobě nevede k zániku jejich právní samostatnosti. Ostatně i z podkladů, z nichž Úřad vycházel, je patrné, že na jedné straně vystupuje navrhovatel jako podnikající fyzická osoba a na straně druhé společnost Herman technologies s.r.o. jako samostatná právnická osoba. Výpis z obchodního rejstříku (založen pod položkou č. 22 správního spisu) prokazuje, že navrhovatel je jediným společníkem a jednatelem této společnosti. Z toho však neplyne, že by zanikala odlišnost mezi fyzickou osobou podnikající a právnickou osobou jako samostatným nositelem práv a povinností. Obdobně ani skutečnost, že navrhovatel měl podle seznamu poddodavatelů (založeno pod položkou č. 27 správního spisu) realizovat 52 % plnění veřejné zakázky, nevede automaticky k závěru, že nabídku podal materiálně vzato navrhovatel.

60. Ze správního spisu i z napadeného usnesení tak vyplývá, že Úřad při určení výše kauce nevycházel z osoby navrhovatele a z toho, zda právě tento navrhovatel podal nabídku, či nikoliv, ale z konstrukce ekonomické jednoty, jejímž prostřednictvím navrhovateli přičetl nabídku podanou jiným subjektem. Taková konstrukce však nemá oporu v textu § 255 odst. 1 zákona. Napadené usnesení tedy vychází z výkladu § 255 odst. 1 zákona, který nelze dovodit ani z jeho jazykového znění, ani z jeho systematiky. Úřad přitom právě na tomto výkladu založil svůj závěr, že navrhovatel nesložil kauci v souladu se zákonem, a následně i závěr o naplnění důvodu pro zastavení správního řízení podle § 257 písm. c) zákona.

61. Z napadeného usnesení je rovněž zřejmé, že Úřad na straně navrhovatele shledal zneužití práva složit kauci právě v částce 100 000 Kč, a nikoliv v částce, která by byla vypočtena z nabídkové ceny společnosti Herman technologies s.r.o. Toto zneužití má dle Úřadu spočívat v tom, že navrhovatel vytvořil situaci, která mu složení kauce v této výši umožňovala. Touto situací má dle názoru Úřadu být právě účastenství navrhovatele v jednočlenné společnosti s ručením omezeným, kterou navrhovatel takto ovládá a vytváří její vůli, z čehož dle Úřadu plyne, že oba subjekty jednají ve shodě. K této úvaze je třeba uvést, že obecně si lze představit obcházení § 255 zákona spočívající v tom, že navrhovatel takto účelově vytvoří situaci, která mu formálně vzato umožní skládat kauci v paušální výši, ačkoliv po stránce materiální je povinen skládat kauci vyšší. Existenci takové situace ovšem neprokazuje pouhý poukaz na účastenství navrhovatele v jednočlenné obchodní společnosti a na vztah ovládání mezi navrhovatelem a touto společností. Vliv jediného společníka na jednočlennou obchodní společnost je u tohoto typu obchodní korporace běžným jevem a nevyplývá z něj z pouhé podstaty věci, že ovládaná korporace je pouze „prodlouženou rukou“ tohoto společníka.

62. Obchodní korporace, zejména ta kapitálového typu, jako je právě společnost s ručením omezeným, slouží právě k vytvoření odlišné osoby v právním smyslu se všemi důsledky z toho plynoucími. Pokud se taková osoba zúčastní zadávacího řízení a získá veřejnou zakázku, je to právě ona (a nikoliv její jediný člen) kdo z takové zakázky získá majetkový prospěch a případné reference. Je pravdou, že člen obchodní korporace má právo na podíl na zisku z jejího podnikání, ostatně k tomu obchodní korporace i slouží, nicméně nelze na věc nahlížet tak, že jednočlenná obchodní korporace je pouze formální schránkou, která své společníky chrání před riziky z podnikání plynoucími, zatímco jeho benefity tito společníci čerpají bez omezení. Obchodní korporace má vlastní závazky, odpovídá svým vlastním věřitelům a nese vlastní ztrátu. Rovněž daňové aspekty čerpání zisku z obchodní korporace, na něž poukazuje navrhovatel, hrají svoji roli. Z tohoto pohledu jde tedy skutečně o osobu ovládajícího člena odlišnou formálně i fakticky.

63. Ostatně ani z judikatury Soudního dvora Evropské unie[15] nevyplývá, že by samotná existence hospodářské jednotky, která zahrnuje dva propojené hospodářské subjekty, automaticky znamenala, že dotčené subjekty vystupují navenek jako jediná osoba nebo že jejich jednotlivá právní jednání lze bez dalšího ztotožňovat. Skutečnost, že dva subjekty tvoří hospodářskou jednotku ve smyslu čl. 101 Smlouvy o fungování Evropské unie, sama o sobě neznamená, že jednají vždy ve shodě ve vztahu ke každému konkrétnímu jednání. Ani případná existence hospodářské jednotky proto bez dalšího neprokazuje, že obchodní korporace byla využita jako prostředek k obcházení § 255 zákona.

64. Závěr o zneužití takové osoby k podávání „levnějších“ návrhů před Úřadem by musel být podložen důkazy o tom, že její samotná existence sleduje tento účel, tedy že s tímto záměrem byla buď cíleně vytvořena anebo že ji za tímto účelem její jediný společník používá. Takovým důkazem však není pouhá skutečnost, že ji její jediný společník ovládá.

65. Jestliže tedy konstrukce, podle níž lze navrhovateli pro účely určení výše kauce přičítat nabídku podanou jiným subjektem, nemá oporu v zákoně, a nebylo ani prokázáno zneužití § 255 zákona ze strany navrhovatele, nemůže obstát ani navazující závěr o nesložení kauce v souladu se zákonem. Uvedené pochybení se přitom bezprostředně promítá do výroku napadeného usnesení a zakládá jeho nezákonnost. Námitka navrhovatele je proto důvodná a napadené usnesení v tomto směru při přezkumu neobstojí.

o)         K dalším námitkám navrhovatele proti zastavení řízení

66. Jelikož již výše uvedené závěry týkající se výkladu § 255 odst. 1 zákona přijatého Úřadem v napadeném usnesení samy o sobě odůvodňují zrušení napadeného usnesení, není nezbytné zabývat se zbývajícími námitkami rozkladu navrhovatele.

p)         K dosud nevypořádaným námitkám navrhovatele

67. Navrhovatel v rozkladu dále rozporuje správnost zadávacích podmínek veřejné zakázky, zejména požadavků souvisejících se standardy IT&PT a způsobu hodnocení nabídek a dále vymezení předmětu plnění a některých smluvních podmínek. Současně namítá nesprávné posouzení otázky aktivní legitimace a újmy.

68. Ze správního spisu i z napadeného usnesení však vyplývá, že Úřad tyto otázky věcně neposuzoval. V bodě 58 napadeného usnesení Úřad výslovně uvedl, že s ohledem na závěr o nesložení kauce v souladu s § 255 odst. 1 zákona nepovažuje za účelné zabývat se věcnými námitkami a skutkovými okolnostmi obsaženými v návrhu. Napadené usnesení tedy nestojí na závěru o důvodnosti či nedůvodnosti jednotlivých návrhových námitek, ale výlučně na závěru o nesplnění procesní podmínky řízení.

69. Za situace, kdy závěr o naplnění důvodu zastavení správního řízení pro nesložení kauce v souladu se zákonem neobstál, a proto je dán důvod ke zrušení napadeného usnesení, není namístě zaujímat konečné stanovisko k těm otázkám, kterými se Úřad v napadeném usnesení meritorně nezabýval. Takový postup by byl v rozporu s principem dvojinstančnosti správního řízení, neboť by nahrazoval činnost správního orgánu prvního stupně v otázkách, na které má odpovědět. Totéž se pak týká i argumentace navrhovatele vztahující se k aktivní legitimaci a vzniku újmy. Ačkoli se Úřad těmito otázkami v odůvodnění napadeného usnesení částečně zabýval, neučinil je samostatným důvodem zastavení řízení. Napadené usnesení tedy není založeno na závěru o nedostatku aktivní legitimace navrhovatele ani na neexistenci újmy, ale na závěru o nesložení kauce v souladu s § 255 odst. 1 zákona. Posouzení těchto otázek proto bude v dalším řízení příslušet Úřadu v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí věci.

70. Z uvedeného důvodu nebylo přistoupeno k věcnému přezkumu dalších návrhových námitek směřujících proti zadávacím podmínkám veřejné zakázky ani k definitivnímu posouzení ostatních dílčích argumentů navrhovatele. Tyto otázky bude třeba vypořádat v navazujícím řízení po odstranění vad, pro které napadené usnesení neobstojí.

VI.        ZÁVĚR

71. Jak vyplývá z výše uvedeného vypořádání rozkladových námitek, napadené usnesení neobstojí ve svých stěžejních skutkových a právních závěrech. Za této situace bylo nezbytné napadené usnesení podle § 152 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu zrušit a věc vrátit Úřadu k novému projednání.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí se nelze podle § 91 odst. 1, ve spojení s § 152 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále odvolat.

otisk úředního razítka

doc. JUDr. PhDr. Petr Mlsna, Ph.D.

předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

Adresáti:

1. Mgr. Marek Šimka, advokát, se sídlem Moravské náměstí 754/13, 602 00 Brno

2. Advokátní kancelář Brož, Sedlatý s.r.o., se sídlem Vinohradská 2828/151, 130 00 Praha 3

Vypraveno dne:
viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy

[1] Založeno pod položkou č. 28 správního spisu.

[2] Položka č. 36 správního spisu.

[3] Položka č. 39 správního spisu.

[4] Položka č. 40 správního spisu.

[5] Položka č. 41 správního spisu.

[6] Položka č. 29 správního spisu.

[7] https://or.jus­tice.cz/ias/u­i/vypis-sl-detail?dokumen­t=90401427&sub­jektId=1060818&­spis=1186440

[8] Položka č. 22 správního spisu.

[9] Položka č. 27 správního spisu.

[10] Příloha položky č. 1 správního spisu.

[11] Položka č. 9 správního spisu.

[12] Položka č. 23 správního spisu.

[13] Položka č. 25 správního spisu.

[14] Položka č. 27 správního spisu.

[15] Odkázat lze např. na závěry rozsudku C-416/21 ze dne 15. září 2022 vydaného ve věci Landkreis Aichach-Friedberg proti J. Sch. Omnibusunternehmen a K. Reisen GmbH